Čáslavská kavárna


V Praze prý mnohé zvrácené názory mají původ  v prostředí „pražské kavárny“ Že by v Čáslavi nebyla ? Nechce se mi tomu věřit. Něco třeba časem unikne… 

Tak jsem zjistil, že jsem Dán…..

Čtenář časopisu Interview ví, že obsahuje sto stran rozhovorů pro lidi, kteří nezapomněli číst, jak je uvedeno pod jeho titulem. Je to slogan, s kterým je tento časopis spojen, přestože spíš než pro lidi, kteří nezapomněli číst, je pro lidi, kteří chtějí vědět, znát, mít informace.

Poslední dobou, tak jednou za tři měsíce, mám pocit, že s dalšími členy kontrolního výboru píšeme pro lidi, kteří určitě nezapomněli číst, ale chybí jim chuť. Asi mají nedostatek  trávících enzymů na  naše texty a ty jsou pak v důsledku toho pro ně obtížně stravitelné.

Tak zkusím raději jiné téma. Štěstí prý podle básníka Adolfa Hejduka je  jen muška zlatá. Věřili byste tomu, že štěstí a problematice jeho zkoumání se ale věnují různé mezinárodní organizace ? Třeba OECD,  OSN a v Dánsku dokonce založili Institut pro výzkum štěstí. Není to aprílová zpráva. Výzkumy zkoumají,  co všechno ovlivňuje kvalitu života a  spokojenost člověka s ním. Kdy je šťastný. OSN zveřejnila seznam nejšťastnějších zemí světa. Na vrcholu žebříčku se umístilo Dánsko spolu s dalšími skandinávskými zeměmi. V Dánsku mají dokonce pojmenovaný fenomén zvaný hygge – umění vést pohodový a kvalitní život. V rozhovoru Dagmar Krištofičové se zakladatelem kodaňského Institutu pro výzkum štěstí Meikem Wikingem v časopisu Interview jsem se  dočetl,  že hygge je schopnost vytvořit pocit blízkosti a útulnosti. Jeho podstatou je hledání radostí každodenního života, spřízněnosti, uvolněnosti, požitku a pohodlí. Filosofie hygge není založena na tom, kolik má člověk peněz ani jak dobře je oblečen, ale jak se cítí ve společnosti, v rodině a s přáteli. Jde o zážitek, atmosféru, ne o věci a statky.

Měl jsem krásný hygge víkend. Bylo mizerné počasí, já byl lehce nachlazený, a tak jsem neděli strávil u obrazovky. Hrál se totiž Laver Cup. To bylo fantastické. Skvělý tenis, úžasní Roger, Rafa, Nick, Jack a další – samí super tenisté, kteří velmi usilovali o to zvítězit, porazit svého soupeře. Přitom v jejich soupeření bylo tolik vzájemného respektu, úcty. Společně vzdali hold legendám, svým předchůdcům, kteří jim vyšlapali cestu, na jejíž konci dnes oni stojí jako světové  sportovní ikony.

Bylo to tak emotivní a inspirativní. Přivedlo mě to k zamyšlení. Bylo by možné něco takového přenést na naše jednání na komunální úrovni ? Musím se nad tím zamyslet.


Vlasta Málek

Komentáře

Oblíbené příspěvky