V Praze prý mnohé zvrácené názory mají původ v prostředí „pražské kavárny“ Že by v Čáslavi nebyla ? Nechce se mi tomu věřit. Něco třeba časem unikne…
Tak
jsem zjistil, že jsem Dán…..
Čtenář časopisu Interview ví, že obsahuje sto stran rozhovorů pro lidi,
kteří nezapomněli číst, jak je uvedeno pod jeho titulem. Je to slogan,
s kterým je tento časopis spojen, přestože spíš než pro lidi, kteří
nezapomněli číst, je pro lidi, kteří chtějí vědět, znát, mít informace.
Poslední dobou, tak jednou za tři měsíce, mám pocit, že s dalšími
členy kontrolního výboru píšeme pro lidi, kteří určitě nezapomněli číst, ale
chybí jim chuť. Asi mají nedostatek
trávících enzymů na naše texty a
ty jsou pak v důsledku toho pro ně obtížně stravitelné.
Tak zkusím raději jiné téma. Štěstí prý podle básníka Adolfa Hejduka
je jen muška zlatá. Věřili byste tomu,
že štěstí a problematice jeho zkoumání se ale věnují různé mezinárodní
organizace ? Třeba OECD, OSN a
v Dánsku dokonce založili Institut pro výzkum štěstí. Není to aprílová
zpráva. Výzkumy zkoumají, co všechno
ovlivňuje kvalitu života a spokojenost
člověka s ním. Kdy je šťastný. OSN zveřejnila seznam nejšťastnějších zemí světa.
Na vrcholu žebříčku se umístilo Dánsko spolu s dalšími skandinávskými
zeměmi. V Dánsku mají dokonce pojmenovaný fenomén zvaný hygge – umění vést
pohodový a kvalitní život. V rozhovoru Dagmar Krištofičové se zakladatelem
kodaňského Institutu pro výzkum štěstí Meikem Wikingem v časopisu
Interview jsem se dočetl, že hygge je schopnost vytvořit pocit blízkosti
a útulnosti. Jeho podstatou je hledání radostí každodenního života,
spřízněnosti, uvolněnosti, požitku a pohodlí. Filosofie hygge není založena na
tom, kolik má člověk peněz ani jak dobře je oblečen, ale jak se cítí ve
společnosti, v rodině a s přáteli. Jde o zážitek, atmosféru, ne o
věci a statky.
Měl jsem krásný hygge víkend. Bylo mizerné počasí, já byl lehce
nachlazený, a tak jsem neděli strávil u obrazovky. Hrál se totiž Laver Cup. To
bylo fantastické. Skvělý tenis, úžasní Roger, Rafa, Nick, Jack a další – samí
super tenisté, kteří velmi usilovali o to zvítězit, porazit svého soupeře.
Přitom v jejich soupeření bylo tolik vzájemného respektu, úcty. Společně
vzdali hold legendám, svým předchůdcům, kteří jim vyšlapali cestu, na jejíž
konci dnes oni stojí jako světové
sportovní ikony.
Bylo to tak emotivní a inspirativní. Přivedlo mě to k zamyšlení.
Bylo by možné něco takového přenést na naše jednání na komunální úrovni ? Musím
se nad tím zamyslet.
Vlasta Málek
Komentáře
Okomentovat